Více než staletá řezbářská tradice na šumavské samotě. 


řezbář Josef Jungbauer  *1888 (pradědeček)
řezbář Jan Nachlinger    *1930 (otec)
řezbář Jiří Nachlinger    *1958
řezbář Jiří Nachlinger    *1981 (syn)

Josef Jungbauer
27. 2. 1888 se v Leptači u Prachatic narodil zakladatel řezbářské tradice Josef Jungbauer.  18. 5. 1907 získal po čtyřletém učení List výuční Přestavenstva Společenstva živností stavebních spolu se živnostmi, které zpracováním kovu, dřeva a papíru se zabývají v Žižkově.

DŘEVĚNÝ SVĚT JOSEFA JUNGBAUERA
Samota na vejšce je 800 metrů nad mořem. Patří k obci Nebahovy a ačkoli je sem z Prachatic na skok, překvapil nás tu absolutní klid a mír. V pěkném domku s malým hospodářstvím bydlí už půl století osmdesátiletý Josef Jungabuer, vášnivý řezbář, houbař a včelař. Žije zde s manželkou Marií, s ženatým vnukem a dvěma pravnuky (pozn. jeden z nich je Jiří Nachlinger). Má celkem 38 potomků, z nichž 48letý akademický sochař Vítězslav Jungbauer potvrzuje řčení o jablku a stromu. V útulné světnici stojí prostý ponk s malou soupravou řezbářského nářadí. Těžko uvěřit, že tady se zrodily tisíce řezbářských děl, jimíž se chlubí turisté v Americe, v NSR, v Rakousku a bůhvíkde. Sympatický vousatý kmet vám to nepoví. Nevede žádnou evidenci, ukázek z díla je tu poskromnu, takže když nedávno přijeli filmaři, neměli co natáčet. Kdyby ovšem zajeli do Vlachova Březí, našli by v kostele sv. Ducha 14 velkých vyřezávaných obrazů - kompletní Křížovou cestu. V Jelemku zase pěkně vyřezávaný oltář. Mistr se totiž narodil poblíž v Leptáči a dodnes zůstal Šumavě věrný. Paní Jungbauerová přináší hrst zažloutlých listů, z nichž je zjevné, že starý pán vyřezává už 62let. V roce 1935 uspěl na výstavě v Prachaticích s dílem Krojované ženy z Blat a dalšími.  V roce 1941 v Písku na výstavě prácheňských výtvarníků s Madónou, je tu chvála na dílo Libuše věští slávu Prahy, objednávky z celé republiky i z ciziny... Mistr drží v levé ruce dlátko, do něhož s obdivuhodným fortelem buší dřevěnou paličkou. Na kusu lipového dřeva roste hradní cimbuří a tvůrce vypráví: "Na přelomu století mě rodiče dali učit na zednictví. Táhlo mě to však ke kumštu. Ukázal jsem pražskému Mistru Jandovi, že si umím s dřevem poradit, ten mě vzal do učení a od té doby jsem zůstal dřevu věrný. To je celá historie. Raduji se z toho, že se moje práce lidem líbí. Dnes je mi však více koníčkem, stejně jako včelaření. A co jsem ještě dělal? Železničáře. V první světové válce mě na polního ajznboňáka, ale příliš jsem se neosvědčil. Když se monarchie začala hroutit, využil jsem zmatků na železnici a ujel z Itálie s vlakem plným vojáků až do Lince. kde jsme se pak rozprchli do svých domovů. Tím moje železničářská kariéra skončila..." Rozhodně nepatří k lidem, kteří si ve zpomínkách idealizují "staré časy". Díky výborné paměti dovede dnešek a včerejšek porovnávat na neomylných faktech: "Všichni žijeme líp. To kdysi nebývalo, aby člověk zavolal a za čtvrt hodiny byl na samotě lékař z Prachatic. Je ale ještě dost lidí, kteří i v ementálském sýru vidí jenom díry. Snad mají špatnou paměť...
Zdeněk Ungár

using allyou.net